Kateřina Sidonová

tyto stránky byly zrušeny a slouží pouze jako skladovací prostory

ZRUŠENO

úryvek z knihy

JAKUB
Neslyšel, jak se dveře do domu za ním otevřely, ale najednou jasně věděl, že za ním stojí. Vycítil to, snad něco přece jen slyšel... její dech.
Možná za ním neměla chodit. Možná ne teď.
Otočil se.
„Nemůžu usnout,“ řekla.
Obrátil se zase zpátky a díval se do zahrady. V lese zavrčelo nějaké zvíře.
Posadila se vedle něho. Mezi sebou a ním nechala mezeru, do které by se mohl posadit klidně ještě někdo třetí. Seděli každý na opačné straně jednoho schodu. Měla kolena přitažená k bradě. V noční košili.
Má něco pod ní?
„Není ti zima?“ zeptal se.
„Ne. To je dobrý.“ Po chvíli dodala „Dyť je docela teplo.“
„Hm.“
Zapálil si cigaretu a postavil se. Sešel ze schodů dolů a chodil sem a tam přerostlou trávou. Padla rosa. Chladila. Byl bos.
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala se.
Zastavil se. Jak jí to napadlo?
„Proč myslíš?“ stál proti ní. Bosé růžové prsty jí koukaly zpod okraje košilky, palci objímala kraj schodu.
„Že jsem přišla, třeba si chtěl bejt sám.“
Sám!
Pořád byl sám.
„Nechi bejt sám,“ řekl a díval se dolů na zem na svoje nohy.
Posadil se zpátky vedle ní. Trochu blíž. Dal pozor, aby se navzájem náhodou nedotkli. Cigaretu típl o mramor a zahodil za zídku. Vyfoukl kouř.
„Chtěl bys mít děti?“
„Chtěl.“
S tebou. S tebou. S tebou. Proboha to je k zešílení. Jak tady můžu vedle ní sedět?
„Tak proč žádný nemáš?“ podívala se na něj. On se díval před sebe. Sevřené dlaně jedna zaklesnutá v druhé. Něco se mu stalo. Něco se mu děje. Ráda by se ho dotkla, pohladila ho, objala. Ujistila ho, že je všechno v pořádku, že je v bezpečí, že se nemusí bát.
Ale nedokázala se pohnout. Bála se. Bála se, protože nevěděla, co by se stalo, kdyby to udělala. Měla strach, že by se rozprskl na milion kousků, že by prasknul jako přefouknutý balón, tolik v něm bylo napětí. Proč to všechno v sobě drží? Proč všechny ty pocity a city nepustí...
„Nemám k nim žádnou maminku,“ usmál se. Uvolnil se trochu. Díval se na ni jinak než jindy. Měkce. Něžně.
„To pro tebe přece neni žádnej problém, nějakou si najít.“ Našla větvičku a teď s ní malovala na mramoru neviditelné obrázky.
Snažil se rozpoznat, co kreslí, ale nedařilo se mu to.
„Já chci se svejma dětma žít. Tak bych si v první řadě musel bejt jistej, že s jejich maminkou chci bejt na vždycky.“
„A to si ještě nikdy žádnou takovou nepotkal?“
Nic neřekl.
Znamená to něco?
Snažila se na něj nedívat. Jezdila větvičkou po kameni.
Vzduch mezi nimi se naplnil nebo naopak možná vypumpoval a oni byli uvězneni sami spolu v bublině vaakua. V bublině nabité city. Jiskřilo to všude kome nich.
To je šílený. Těžko se mu dýchalo. V prsou se mu něco rozpínalo, sílilo a zvětšovalo. Bože já prasknu, já puknu.
Stačilo by natáhnout ruku. Dotknout se.
Zvedl se.
Strčil si ruce do kapes a v levé nahmatal ohlazeného dřevěného slona. Sevřel ho v dlani. Leckdy si ani neuvědomoval, že ho drží. Ale teď ano. Dostal ho od ní.
Stačil by jedinej dotek.
Trochu se usmál. Cítil, že ji ztrácí, že se mu vzdaluje, že se ho bojí. Ale proč, proč ze mě má strach?
„Nikdy nevim, jak mě vlastně bereš,“ řekla vážně a stoupla si. Objala si pažemi ramena. Nebyla jí zima, ale styděla, se. Nechtěla aby viděl, že nemá podprsenku. Aby nevypadala vyzývavě. Aby si nemyslel, že ho svádí. Taky si nebyla jistá, jestli se mu líbí její prsa.
„Co pro tebe jako jsem? Ségra tvýho nejlepšího kamaráda? Kamarádka? Holka, co tě furt obtěžuje? Nebo mě v podstatě vůbec nevnímáš? Nebo co?“ Chtěla se zeptat. A zeptala se.
„Nebo co,“ řekl tiše.
Takže mě miluješ? Znamenalo to, že mě miluješ?
Zkoumala jeho obličej. Jakub se na ni ale nedíval.
Nedokázal to říct. Ne teď. Ne tady.
„Jdu spát.“
Přede dveřmi se zastavil.
Vrátí se a políbí mě?
„Dobrou noc,“ řekl a pak se za ním zavřely dveře.
Měla chuť do těch dveří něčím praštit. Do něj praštit. Vymlátit to z něj, vytřást z něj duši.
Proč to dělá?
Jenže? Dělá vůbec něco? Co jestli se mi to jenom zdá. Co jestli si to jenom namlouvám, protože to tak strašně chci. Chci to. Chci aby mě miloval.
Žádné komentáře